12. 11. 2015

Norské dřevo - Haruki Murakami | recenze

Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje – aniž by si to plně uvědomoval – otázka volby mezi životem a smrtí. Smrt je již v našem životě skryta, takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnotou v duši, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít.
- úryvek z anotace


Od Murakamiho jsem ještě nic nečetla, a tak byla tato kniha mým prvním seznámením se s tímto autorem. Píše trochu jiným stylem, na který jsem si musela chvilku zvykat. Kniha je z velké části poskládaná ze vzpomínek. A když to nejsou vzpomínky, tak jsou to hluboké myšlenky. Je psaná ich-formou z pohledu Tórua a rozdělena do jedenácti delších kapitol. Občas mi přišlo, že autor v rámci jedné kapitoly dost skákal v ději, občas některé scény trochu odbyl, některým se ale naopak věnoval dopodrobna. Nemůžu říct, že by mi to vyloženě vadilo, asi je to i o zvyku. 

Děj se odehrává v šedesátých letech v Tokiu. Tóru přichází na univerzitu, kde potká spoustu lidí, kteří mu úplně změní život. Mezitím se Naoko, dívka, do které je Tóru zamilovaný a které zemřel přítel Kizuki, dostává do léčebny. Nejvíce se mi na knize líbilo, jak se autor věnoval postavám.  Všechny jsou propracované do detailů a jsou nedílnou součástí příběhu - vlastně je na nich celý příběh založený. A úplně nejvíce jsem si oblíbila Reiko, se kterou Naoko žije v léčebně. Jak hrála na kytaru a psala Tóruovi dopisy o tom, jak se má Naoko... Byl to zkrátka skvělý člověk, kterého bych ráda potkala i ve skutečnosti. 
"Jediní normální jsme tady totiž my," řekla Reiko. "A víš proč? Protože my o sobě víme, že jsme blázni."
Naopak bylo i pár věcí, které se mi nelíbily. Například Tóru, který mi občas lezl na nervy, a to, jak autor na konci neuvěřitelně zrychlil. Vše podstatné se událo v několika posledních stránkách a to mě trochu zklamalo. Dále musím ještě poznamenat, že je v knize spousta sexuálních scén, což (abyste mě nepochopili špatně) neberu jako nějaké minus, vzhledem k tomu, že mi bylo od začátku jasné, že to není kniha psaná pro teenagery a také (podle toho, co jsem četla) to k autorovi sedí. Mně to problém nedělalo, jen jsem na to chtěla upozornit, pokud by tu byli ještě mladší čtenáři, než jsem já. :)

Po přečtení této knihy pro mě bylo opravdu složité urovnat si všechno v hlavě a sepsat to do recenze. Ačkoli se kniha jeví jako milostný příběh, je v něm mnohem víc. Skoro bych řekla, že hlavním tématem je vyrovnávání se se smrtí blízkého člověka. Smrt je v této knize všudypřítomná, ale i tak nemůžu říct, že by ve mně vyvolávala vyloženě špatné pocity. Pouze mě donutila přemýšlet. I když jsem knihu dočetla včera, už teď cítím, že si ji budu muset přečíst ještě jednou. 
"Mám tvoje dopisy ráda. Ale Naoko je všechny spálila. A byly tak pěkné."
"Dopisy jsou stejně jenom kusy papíru," řekl jsem. "I když je spálíš, to, co ti má zůstat, v tobě zůstane."
Pro tuto knihu jsem si musela vytvořit i zvláštní playlist písní, které jsem při čtení poslouchala. Najdete v něm například The Sound of Silence, která se mi k této knize hodila snad nejvíce, a samozřejmě i Norwegian Wood, oblíbenou píseň Naoko, podle které se tato kniha jmenuje. 

Když to shrnu, Norské dřevo je jedna z nejzajímavějších knih, které jsem v tomto roce přečetla. Má svůj osobitý styl a sděluje několik důležitých myšlenek. Jsem ráda, že jsem ji četla delší dobu, protože jsem jí věnovala více času. Norské dřevo se často doporučuje jako kniha, se kterou začít, pokud jste od tohoto japonského autora ještě nic nečetli. To já sice nedokážu posoudit, ale doporučit vám ji určitě můžu. 

Na to, jaké recenze píšu normálně, mi tato přijde docela dlouhá. Stejně jsem ale nenapsala spoustu věcí, takže pokud vás kniha zaujala, bude nejlepší, když si ji přečtete sami :). 

4/5


Norské dřevo u nás vyšlo v roce 2005 nakladatelstvím Odeon. 
V originálním jazyce, japonštině, kniha vyšla (poprvé) v roce 1987.
Kniha má 304 stran.

2 komentáře:

  1. Norské dřevo jsem četla dvakrát. Poprvé mě kniha uchvátila a doslova jsem ji zhltla, navíc jsem tehdy byla nemocná, tak jsem na to měla spoustu času. Podruhé už jsem si ji vychutnala - Murakami má rád jazz, vlastně hudbu obecně a často z ní ve svých románech udělá jednu z vedlejších postav. Nebo jeho záliba v popisování jídla - to je velká nádhera.
    Když jsem ji četla podruhé, tak jsem už četla pomalu a vše si vychutnávala. Musím přiznat, že mi občas vadila pasivita postav, ta jejich odevzdanost. Občas jsem nechápala jejich pohnutky. Ačkoliv je kniha prostoupena smrtí, nikdy mi nepřipadala depresivní. Smutná, ale na konci přece jen byla naděje.
    Norské dřevo byla první kniha, kterou jsem od Murakamiho přečetla. Ostatní romány se od ní velmi liší, nejbližší "Dřevu" je asi jeho poslední román, který hodně řeší vztahy.
    V žádném případě nedoporučuji film! Je natáčen na zajímavých místech, ale vytratilo se z něj kouzlo a poetika, takže za mě ztráta času!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak právě ta odevzdanost postav se mi na této knize moc líbila. A musím souhlasit, také mi nepřišla depresivní. Udává se v ní spousta smutných událostí, ale Murakami to pojme tak zvláštním způsobem, že z toho nakonec člověk vůbec smutný není.
      Co se týče filmu, ani se na něj neplánuji podívat, protože jsem momentálně spokojená s tím, jak příběh vypadá v mojí hlavě. :) Sice jsem slyšela od hodně lidí, že film není moc dobrý, ale já stejně nemám moc ráda filmové adaptace, takže mi to ani nevadí.
      Děkuji ti za komentář. :)

      Vymazat

Děkuji Vám za komentáře. :)